Knihy s kouzelnickou tématikou


Spřátelené

*******************************

 

můjpelíšek vás zdraví **********************************

welcome ********************************** Stránky s nepřeberným množstvím obrázků-určitě si vyberete *************************************** a href="http://serousci.webz.cz"> ************************************* Moje sbírání ************************************ ***********************************

Bude dnes svítit sluníčko?

Srdce na dlani

Historie keltů

Kam až sahá???

KELTOVÉ

1. Vývoj od mladší doby kamenné

Nejpozději ve 4. tisíciletí před n.l. (v mladší době kamenné, neolitu) se setkáváme v Podunají na úrodnějších a rovinatých místech s nejstaršími zemědělci. Jejich kulturu známe v současné době poměrně dobře, jejich etnická příslušnost však jasná není. Osady tohoto lidu se rozprostřely od středního Podunají, přes Porýní až do východní Francie a Holandska. Na jihozápad a západ měl tento lid ve svém sousedství jiné neolitické kultury, cortaillodskou ve Švýcarsku, francouzskou kulturu Chassey, jde v podstatě o větší kulturní obvody, které zasahovaly až na britské ostrovy. Pohraniční prolínání obou těchto rozsáhlých kulturních obvodů, středoevropského a západoevropského, se dělo právě v území, kde se později vytvářela střediska keltské moci.

Situace se zkomplikovala v pozdním neolitu (eneolitu), na sklonku 3. tisíciletí, kdy na scénu vstoupil lid s michelsberskou kulturou, který opevňoval i výšinná sídla. Tento lid patrně východního původu a pronikl na západ až do Porýní. V některých částech střední a západní Evropy byl dotyk obojího lidu bezprostřední, protože sídlil na stejném území společně. Tento lid bývá považován za první Indoevropany ve středoevropském prostředí. Mnoho badatelů se domnívá, že společná slovní zásoba některých etnických skupin, mezi nimi i Keltů a Germánů, pochází z doby, než se vyvinuly jednotlivé jazyky, nebo nářečí k větší osobitosti. Keltská nářečí byla původně do značné míry příbuzná s germánskými a také s italskými, zvláště ve slovní zásobě. Předpokládá se, že tato slovní zásoba pochází z doby na rozhraní neolitu a doby bronzové.

Sama archeologie není schopna vypracovat obraz vzniku a vývoje jazykového společenství na sklonku neolitu. Archeologická situace ukazuje, že v té době celá oblast byla zaujata více kulturami, jejich vznik byl různý a které většinou žily vedle sebe. Nesporné je, že podíl lidu se šňůrovou keramikou byl značný v té oblasti, kterou později označujeme za vlast Keltů.

Situace se značně změnila v 2. tisíciletí, v době bronzové. Na území, které bylo později jádrem keltského lidu, se v dalším vývoji doby bronzové objevil mohylový lid, jehož svědectví jsou mohylníky s většími, nebo menšími skupinami mohyl. Byl to lid se sklony spíše pasteveckými, který osazoval i plochy méně úrodné. Od Burgundska a Lotrinska až za Šumavu do Čech, od Vogelsbergu a Rhônu severně od Mohanu při pramenech Fuldy až do Švýcarska sídlil tento lid kolem poloviny 2. tisíciletí př.n.l. a na středním Dunaji včetně naší části Moravy žily příbuzné skupiny. Zmizelo pohřbívání ve skrčené poloze, které bylo předpisem ještě ve starší době bronzové, v mohylách se objevují pohřby v poloze natažené a později se stále více uplatňuje žeh. Oblast mohylové kultury se podstatně rozšiřovala na severozápadě až do Belgie, k Teutoburskému lesu a k pohoří Harz.

Mohylový lid vyrůstal ze starších kořenů eneolitických a časně bronzových a přijímal mnohé prvky ze sousedství, zvláště z východu, až z oblasti karpatské. Jeho zřejmá koncentrace na území severozápadně od Alp, v historické doméně Keltů, vede některé badatele k tomu, že mohylový lid považují za Kelty. Zdá se však, že k jeho dovršení bylo třeba ještě jednoho činitele, kultury popelnicových polí na sklonku 2. tisíciletí př.n.l. V určité části Evropy, zvláště v Polsku, ve Slezsku, v Lužici, Sasku a přilehlé části českých zemí vzrostl význam lidu s lužickou kulturou, který spaloval své zemřelé a ukládal pak jejich zbytky v urnách na rozsáhlých popelnicových polích. Byli to zemědělci, dobře však ovládali i zpracovávání bronzu a vyznali se v opevňovacích pracích. Jejich vliv brzy pocítily kraje sousední, středočeské a jihočeské a také kraj jižně od Dunaje až do Tyrol.

Pak se najednou objevuje kultura popelnicových polí na rozhraní 2. a 1. tisíciletí př. n.l. v jihoněmecké mohylové oblasti a ve značné části Podunají, v severozápadní části Švýcarska i na okraji Francie. Všude se šíří žárové pohřbívání, všude příbuzný kulturní inventář.

V pozdější době se setkáváme s popelnicovými poli hluboko ve Francii, v Aquitánii, v okolí Arcachonu při západním pobřeží, na jihu kolem Toulouse, na druhé straně Pyrenejí ve Španělsku, v Katalánii a v Kastilii. Za dnešního stavu poznání se nám rýsují dvě základní složky keltské etnogeneze, mohylová kultura doby bronzové se staršími kořeny a kultura popelnicových polí, opírající se o starou bázi kultury mohylové. Nová skupina tzv. protokeltská se plně vyhranila až po smíšení lidu popelnicových polí s lidem mohylovým, a spojila tak různé složky předkeltské v jeden větší celek.

Převrstvení mohylové oblasti kulturou popelnicových polí sjednotilo různé kulturní složky a připravilo půdu pro další progresivní vývoj.

Již za rozmachu kultury popelnicových polí pozorujeme náznaky přicházející změny ve společenské diferenciaci. Pozorujeme to dle výbavy pohřbu. Přichází období plné změn, znovu se výrazně objevují mohylové nekropole, v nichž lze dobře rozlišovat vrstvy zámožnější a chudší. Právě v této době se objevují od východní Francie a Švýcarska až do Bavor četná výšinná sídliště, někdy i opevněná. O neklidné době svědí také hromadné nálezy bronzových výrobků. Mnozí badatelé hledají příčiny těchto nepokojů na východě, v karpatském Podunají, někteří věří v přímý cizí příliv z této oblasti až do jižního Německa.

Ve středním Podunají pozorujeme již od sklonku doby bronzové zřetelné změny ve vývoji, které svědčí o společenské diferenciaci. Regenerace mohylového pohřbívání zdaleka neznamená návrat k původní mohylové kultuře doby bronzové, je jen výrazem symbiózy nositelů mohylové kultury s lidem popelnicových polí, která v nově vzniklém prostředí vytvořila novou situaci. Návrat k mohylovému pohřbívání byl pak postupně ovlivňován z obvodových oblastí keltské sféry, z etrusko-italské, karpatské, nebo ještě východnější, kde se při pohřbech příslušníků vedoucích vrstev vytvářely složité pohřební obřady.

Chronologická tabulka

(převzato: Drda a Rybová, 1998)

2. Doba halštatská

Halštatská doba dovršila a dokončila celý proces zrodu historických Keltů a má pro keltskou minulost neobyčejný význam. Svůj název přijala od hornorakouského města Hallstattu v Solné komoře. V polovině 19. století tam bylo objeveno přes tisíc hrobů. Nálezy z hrobů se převahou hlásily do nejstarší doby železné, která podle tohoto naleziště byla v 70. letech 19. století obecně nazvána dobou halštatskou2.

Halštatská kultura, v umělecké tvorbě převahou geometrického zaměření, vrůstala z předchozí základny již v době lidu popelnicových polí a ve svém vrcholu se rozprostřela ve středoevropském přidunajském pásmu. Osobitější charakter si vytvořily hlavně dvě oblasti: východohalštatská a západohalštatská. Asi na rozhraní obou těchto oblastí ležel Hallstatt.

Hallstatt se tenkrát stal významným střediskem obchodním, což se projevilo také ve zvýšené kulturní úrovni. Velkou oporou rozvoje byla hlavně místní těžba soli a rozvětvený solní obchod, především dálkový. Stoupaly nároky na dopravu a jim se přizpůsoboval vůz. Doznával důležitých konstrukčních změn, aby byl schopný k přecážení velkých nákladů. S vozem se od 7. století množí bohatá koňská výstroj a také velké množství drobných ozdob koňského řemení. Nejzachovalejší ukázky této kompletní koňské výstroje známe z naší středočeské oblasti již z četných nalezišť.

Na konci 7. století a na zlomu 6. století ve velké oblasti s vyspělou halštatskou kulturou, nápadně vystupují komorové hrobky pod mohylou, často s dřevěnou vnitřní konstrukcí, někdy i s kruhovitým příklopem na obvodu mohyly. Zpravidla jsou v nich pohřbeni muži, často s bronzovým, nebo železným mečem v pochvě, s množstvím keramiky, veliké amforovité zásobnice jako doklad složitého pohřebního ceremoniálu. Hrobky těchto halštatských vládců nebyly příliš vysoké, jen tolik, aby v nich mohl být pohřeb na čtyřkolovém voze. Nad pohřbem byl pak sestrojen dřevěný strop a nad ním navršena mohyla.

Oblast těchto komorových bohatých hrobů počíná v Čechách, např. hrobka v Hradeníně u Kolína, také hrobky z pražské oblasti, ze Straškova u Roudnice, z Lovosic, ze Lhotky u Litoměřic. Dále na západ je nalezneme ve východní Francii a v severozápadním Švýcarsku. Pohřbívána jsou většinou nespálená těla.

Mnoho evropských badatelů věří, že tyto knížecí pohřby jsou nejstarší především v Čechách, Horních Rakousích a v Bavorsku, a že odtud tento složitý ceremoniál proniká dále na západ. Situace na jednotlivých pohřebištích naznačuje, že tu jde o více než o pouhé přejímání ceremoniálu. Jde zřejmě o důsledek pozvolné hospodářské a společenské proměny celého prostředí, v němž na jedné straně se oddělovala vedoucí vrstva s náčelníkem, nebo vládcem, na druhé straně zůstával ostatní lid.

V této době náleží složité pohřební pocty především mužům. Na jednotlivých pohřebištích nalézáme prostorné hrobky s naznačenou výbavou včetně vozu a jha, ale také prostší komorové hroby, nebo pohřby zcela jednoduché. V dalším vývoji to však již nejsou jen pohřby mužů, ale také žen, lze říci všech členů určitého rodu, který na sebe strhl moc nad širším společenstvím. Vyvíjí se tu tedy jakási rodová šlechta, aristokratická vrstva dostatečně mocná a zámožná, jistá si svým postavením, která může rychle zvyšovat svou společenskou a životní úroveň. Rozdíly mezi ní a širokými vrstvami se rychle zvyšovaly.

V 6. století př. n.l. se situace podstatně měnila. Z výbavy pohřbů se ztrácejí dlouhé meče, naproti tomu stoupá počet kopí a železných sečných nožů, objevují se také krátké dýky. Jakoby se vývoj aristokratické vrstvy natolik ustálil, že se její příslušníci odlišovali od prostého lidu luxusně provedenou lehkou dýkou - po řeckém způsobu se změnila bojová technika a samostatný boj jedinců byl vystřídán skupinovým bojem organizovaných oddílů. Pozvolna mizí také bohatý koňský postroj.

Specifickým znakem této doby je také rozmnožení ženského šperku, přirozeně opět ve vedoucích vrstvách. Žena vystupuje vedle muže jako rovnocenný představitel aristokratické vrstvy.

Nejvyšší aristokratická vrstva se cílevědomě separuje a vzdaluje od prostého lidu, a to jak za svého života, tak po smrti. Buduje si izolovaná panská sídla na vyvýšených místech, skutečné opevněné hrady, kde se soustřeďoval její život. Domácí dílny ustupují pozvolna importu ze středomořských krajů, na sklonku 6. stol. př. n.l. se již silně rozvíjel dálkový obchod. Hrobky těchto vládců, mohutné mohyly, jsou budovány na okrajích větších mohylníků, nebo odděleny od ostatních mohyl větším prostorem, dokonce někdy navrstveny úplně samostatně. Mohyly těchto vládců se seskupují kolem hradů. Ve velikých mohylových objektech bývá i více hrobních komor značného rozsahu, někdy o ploše přes 20 m2.

Vše tedy naznačuje, že horní vrstva sílila, zvyšovala svou životní úroveň ve zřejmé snaze napodobit některá prostředí ve světě mimokeltském.

Středisko vývoje v 6. stol. př. n.l. se posunulo dále na západ, částečně do jižních Bavor, hlavně však do horního Podunají a Porýní, do jižního Německa, severozápadní části Švýcarska a do východní Francie. Tam se vytvořil specifický okruh, centrum keltského světa. Tam také došlo k největším rozdílům ve společenské skladbě, odtud byl navázán kontakt s jižním kulturním světem.

V mladé době halštatské se setkáváme poprvé v dějinách západní části střední Evropy s vysloveným panským sídlem, skutečným hradem, v jehož sousedství jsou mohyly s pohřby hradních pánů. Jsou to například hrady Heuneburg u Hundersingen na levém břehu horního Dunaje, keltské středisko Latisco, výšinná opevněná poloha na Mont Lassois. Rok 1953 přinesl překvapení na úpatí vrcholu ve Vix. Byl tam objeven pohřeb asi 35-leté kněžny, který přesvědčivě ukazuje, že i žena ve vládnoucí vrstvě měla veškeré pocty a žila v přepychu. Pod mohylou byla vybudována hrobka (průměr 42 m, výška 6m). V severozápadním cípu hrobky stála velká bornzová, kráter 164 cm vysoký, o celkové váze 208,69 kg, Tato vzácná práce řeckého původu dokládá, že možnosti keltských vládců byly téměř neomezené, kráter v tomto provedení nemá v dosavadních nálezech Evropy obdoby.

Hrobky mají mnoho společných znaků. Především úprava místa pohřbu je monumentální . Zbudování mohyl velkého rozsahu předpokládá společnou práci velkého kolektivu, neboť materiál bylo třeba často dopravovat z velké vzdálenosti. Vnitřní dispozice mohyl nasvědčuje tomu, že šlo o trvalou hrobku, do níž byly postupně ukládány pohřby určité rodiny. Společným znakem je bohatá výbava pohřbů, bohatě ozdobené a okované vozy, stále ještě čryřkolové, součásti koňských postrojů, zlatem prokládané látky, umělecky zpracované zlato, bronzové nádoby a jiná díla, ve starší době ještě většinou z domácích dílen, postupem doby však přibývá jižních importů a dvorské prostředí navazuje těsnější vztahy s vyspělejší oblastí středomořskou.

Keltské dějiny v 6. a 5. stol. před n.l. jsou vlastně dějinami jen jedné vrstvy, vrstvy vládnoucí, která měla veliké možnosti. Prostý lid byl jen základem její moci, neměl prospěch z jejího vzestupu. Izolace vrchní vrstvy byla stále zřejmější.

V 5. století před n.l. se keltský svět chystal k nájezdům do ostatních částí Evropy, když částečně tyto nájezdy uskutečňoval, posunulo se středisko knížecích dvorů a bohatých hrobů směrem na severozápad do středního Porýní, k řekám Mosele a Sáře. Dřívější střediska v horním Podunají zřejmě již dožívala. Ve starém ústředí bohatých hrobů vývoj nabyl jiného charakteru. Pomalu ustupuje mohyla a později se objevují hřbitovy s plochými hroby, na nichž v pohřbech mužů je zbroj. Příčiny tohoto přerodu jsou uvnitř, jde o týž lid v témž prostředí. Nový pohřební rituál se uplatňuje ve 4. století před n.l. a představuje nám dobře vyzbrojenou vrstvu, nikoliv jen jedince. Mizí koňský postroj, nastupuje železný meč a kopí.

Celé území mladohalštatských knížecích hrobů se stalo v 5. století před n.l. hlavním nástupištěm historické keltské expanze, odtud vyrážely ozbrojené skupiny do sousedství, ale i do jižních středisek. Můžeme předpokládat, že v čelo ozbrojených průvodů se postavili někteří příslušníci vládnoucích rodů, kteří v dosavadním prostředí nenalézali plné uspokojení svých požadavků a nároků. Tak se dřívější opory vládnoucích dvorů postupně vylidnily a zbylí vládcové s další částí lidu přesouvali středisko své moci dále k severozápadu směrem na střední Rýn, k Mosele. Tam jejich dvory žijí po celé 5. a části 4. století před n.l.

Po vnitřní stránce se situace ve středním Porýní mnoho nezměnila. Pohřební rituál se udržoval v dosavadních zvyklostech, jen místo čtyřkolových vozů nastupují lehčí válečné vozy dvoukolové. Dvorský přepych neklesl, naopak spíše stoupal a vyvrcholoval, neboť na tyto středorýnské dvory se ve velkém dováželo zboží z jihu, etruské a řecké výrobky.

www.keltoman.cz

 
Děkuji za vaši návštěvu